O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

PUTOVÁNÍ SMARAGDOVÝM OSTROVEM aneb JEDEN MĚSÍC V IRSKU

text a foto: Michal Jon a Lucie Kovaříková

Místa našich cyklistických výprav pravidelně střídáme: Skandinávie, Island, Britské ostrovy, Skandinávie, Island, Britské ostrovy. Na závěr druhého kola tedy vyšla řada na třetí největší ostrov v Evropě. Slyšeli jsme, že Irsko je mnohem zajímavější než Skotsko. Chtěli jsme se o tom přesvědčit „na vlastní kola“.
Mapa

PRVNÍ KILOMETRY

Rozhodli jsme se dopravit na ostrov letecky. Ušetříme čas a přeprava kol je snadná. O málo levnější by byla cesta autobusem, ale v Londýně při přestupu záleží jen na řidiči, zda kola naloží. Po dvou a půl hodinách přistáváme severně od Dublinu. Díky časovému rozdílu máme hodinu k dobru.

Krajina v blízkosti Moherských útesůKola jsou složená, brašny připevněné, ale my stále netušíme, kudy vyrazit. Víme sice, jaká místa chceme v Irsku navštívit, avšak nevíme, kterým směrem se vydat. Nakonec volíme objezd ostrova po směru hodinových ručiček. Je nám jasné, že na jihu pojedeme asi proti větru, ale nejatraktivnější místa jsou na jihozápadě a západě ostrova, tzn. že v případě časové tísně bude lepší „ošidit“ sever. V Irsku je léto dosti deštivé - nevíme tedy, kolik budeme jezdit kilometrů denně, a za měsíc už musíme být zpět na letišti.

Přesouváme se 40 km do nejbližšího kempu na jihozápadním předměstí Dublinu. Vyhýbáme se centru, jedeme po západním okraji města. Na zdech domů, v podjezdech, na sloupech si nelze nevšimnout často se vyskytujících sprejových nápisů „IRA“. S jízdou vlevo nemáme žádné problémy, odněkud z podvědomí se nám totiž vynořují vzpomínky na naše skotské etapy. Drobně mrholí, takže úvod typicky irský.Kilfenora - kříž z 12.století

IROVÉ

Již první den zjišťujeme, jací jsou Irové příjemní lidé. V jedné předměstské čtvrti se ptáme na cestu, mladík nám vše snad pětkrát vysvětluje: má starost, abychom se neztratili. Asi po třech kilometrech nás předjíždí auto, zastavuje a vyskakuje onen mladík s nakresleným plánkem naší cesty do kempu. Druhý den vyjíždíme z kempu a po pár kilometrech se na kruhovém objezdu potkáváme s pošťáckým autem - za volantem opět onen mladík (ptá se nás, zda stále hledáme ten kemp).

Toto setkání jako by předznamenává všechna další. Irové se s námi ochotně dávají do řeči a vždy nám dobře poradí. Komunikujeme v angličtině - s irštinou, původně gaelštinou, to na nás nikdo nezkouší, avšak v některých oblastech jihovýchodu a západu se setkáváme s ukazateli na silnicích pouze v tomto jazyce (naštěstí je naše mapa oboujazyčná). V celém Irsku vládne pohoda, klídek, žádný spěch, všechno bude - když ne dnes, tak určitě zítra. Trochu to kontrastuje s dravostí, se kterou se Irská republika v posledních letech pohybuje kupředu ve svém hospodářském rozkvětu.


GLENDALOUGH

Z dublinského předměstí jedeme nejprve kolem velkého jezera Poulaphouca, poté přes pohoří Wicklow Mountains, které přejíždíme sedlem Wicklow Gap. Stoupání do sedla je pozvolné a není nijak dlouhé, ovšem ve velkém vedru se nám nejede nijak   dobře. Podceňujeme pražící slunce a krém necháváme v brašně - celý měsíc pak jedeme po Irsku se   spálenými nosy   
a ušima.

Na východní straně nás čeká údolí Glendalough. Stejně  jako v Clonmacnois, tak i zde se nachází bývalý klášterní komplex založený kolem roku 600. Po následujících 600 let byl centrem irské vzdělanosti a náboženství. Vidíme zde obvodové zdi kostela, 33 metrů vysokou kruhovou věž a tradiční, různě vysoké, více či méně dekorované irské kříže. Tyto tři typy památek jsou pro Irsko typické a my se s nimi ještě několikrát setkáme.

KEMPOVÁNÍ

Dublin - moderní hotel(bývalá palírna whiskey)Z Glendalough jedeme k moři. Podle mapy je na pobřeží několik kempů, ovšem ve skutečnosti jsou některé z nich zrušeny a jiné přeměněny na karavanové tábory pro uzavřenou komunitu „chatařů“ a s přísným zákazem vstupu se stanem. Hodná paní z kiosku nás v zoufalé (již noční) situaci posílá „dolů“ na pláž: že tam již určitě nikdo nebude a ráno, když brzy sbalíme, si nás nikdo nevšimne.

Sjíždíme, no spíš letíme, asi 100 výškových metrů téměř kolmo dolů. Pláž? Nikde. Jen strmé kamenné útesy, vítr a moře rozbouřeně cákající na jediné možné místo, kam by se dal stan postavit. Je už velká tma. Zpátky na hlavní silnici? Ani nápad. Na rovném prostoru 2 x 2 m stavíme stan a opíráme kola o útes. Vichru ani vody se nebojíme, zažili jsme již horší.

Od příštího dne si vždy raději zjišťujeme kemp v aktuální brožuře, která je k dostání skoro u každé pumpy, v informacích a obchodech. Občas též narazíme na kemp   v brožuře neuvedený. Je zpravidla o dost levnější, neboť nepatří do asociace kempů, ale vybavením se neliší, navíc má často sprchy zdarma. Ve volné přírodě se nám stanovat moc nedaří - buď jsou všude ploty a soukromé pozemky, nebo je místo pro nocování naprosto nevhodné.

HRADNÍ ODBOČENÍ

Ráno je odliv a tu konečně vidíme onu pláž, na kterou nás minulý večer posílali. Podél východního pobřeží míříme dále na jih. Cesta se skládá z poměrně častých prudkých výjezdů a sjezdů, jsou zde hlavně pastviny se spoustou dobytka. Moře nevidíme, jen cítíme. Je kousek od nás, ale je mlhavý opar. Centrum vikingského přístavního městečka Wexford nás vítá po zuby ozbrojenými vojáky, kteří jen hlídají bankovní vůz. Loupež se nekoná, tak si alespoň prohlížíme středověké hradby a můžeme jet dál. Od moře se odkláníme do vnitrozemí, kolem vikingského skanzenu míříme do Kilkenny.

Poloostrov Beara - domečky jak v pohádce v AllihiesVedlejšími silničkami, které na naší mapě často nejsou, se nakonec zvlněnou krajinou dostáváme do Bennettsbridge a zajíždíme do kempu, který nás zaujal snad ze všech nejvíce. Nad řekou Nore leží farma-kemp s nádherným výhledem do údolí. Paní farmářka má domácí pekárnu (ochutnáváme místní chléb a rozinkové bochánky, tzv. scones), pan farmář se  stará o provoz kempu, kde je mj. také minizoo (slepice, kachny, ale i mufloni, jeleni, srnky). V televizi dávají záběry o nepokojích v Severním Irsku, znovu se ujišťujeme, že návštěva jen Irské republiky bude asi stačit. Na severní část ostrova se jistě v budoucnu ještě podíváme. Farmář nás sice ujišťuje, že nebezpečných je jen velmi málo míst, ale dodává, že člověk nikdy neví.

V Kilkenny je velice pěkný hrad, je tu druhá největší katedrála v Irsku, Cathedral of St. Canice, pocházející z počátku 13. století. Uvnitř stojí za zhlédnutí středověké hrobky šlechticů, venku staré náhrobní desky, kříže a kruhová věž (jediná s možností vstupu).

Kousek od Kilkenny je Cashel. Na kopci zvaném Rock of Cashel se tyčí polozřícenina hradu a katedrály. Ať sem přijíždíte z jakékoli strany, uvidíte toto monumentální sídlo keltských králů už z dálky - vypíná se na jediném kopci, který v této části Irska je. Jedná se opět o velmi starou památku ze 13. století.

Třetím hradem na této vnitrozemské vyjížďce je Ormond Castle ležící v údolí řeky Suir v Carricku. Podél řeky se dostáváme až do moderního průmyslového města Waterford, kde za zmínku stojí snad jen pár metrů dobře zachovalých městských hradeb.

JIŽNÍ POBŘEŽÍ

Poloostrov Iveragh - údolí DunloeAč je pod mrakem, přímořské středisko Tramore žije turistickým ruchem. Je kolem poledne a herny,    kolotoče a spousta dalších  atrakcí praskají ve švech. V této části Irska jsou nádherné pláže. Jediná chybička spočívá v tom, že Atlantik se pořád ne a ne ohřát na nějakou přijatelnou teplotu. Koupou se jen malé děti a dospělí v neoprénu.

Na jižním pobřeží musíme chvílemi bojovat se silným protivětrem. Projíždíme několik přístavních vesniček a měst, až se dostáváme do Ardmore. Stojí zde zbytky kláštera z 12. století a 30 m vysoká kruhová věž. Irské kruhové věže byly vlastně pevnostmi, sloužily k ochraně obyvatel kláštera a jejich majetku. Vchod byl hodně vysoko nad zemí. Hrozilo-li mnichům nebezpečí ze strany Vikingů, vylezli po žebříku (v Ardmore vysokém 7 m) a utěsnili vchod. Útočníky to zanedlouho přestalo bavit a odtáhli. Je to podobná stavba jako bornholmské kruhové kostely nebo třeba skotské okrouhlé kamenné věže (tzv. „brochs“).

IRSKÁ WHISKEY

V Midletonu musíme navštívit palírnu whiskey. Vzniká tu kromě jiného i proslulý Jameson (v nové palírně). Stará palírna slouží již jen turistickému ruchu. Splnit dílčí cíl naší cesty se nám daří: poznáváme rozdíl mezi irskou whiskey a skotskou whisky. Ten spočívá především v tom, že pro irskou se slad suší horkým vzduchem v uzavřené peci (pro skotskou v rašelinovém kouři, od kterého má typické kouřové aroma). Destilace probíhá třikrát (u skotské jen dvakrát), čímž se získává jemnější chuť. Ještě doplňujeme sacharidy v podobě whiskeyového dortu. Posilněni míříme do Corku, druhého největšího města v Irsku. Po pěti dnech tu zažíváme první, asi hodinový deštík. Jinak nás provází modré nebe, dusno a mlhavý opar nad mořem.

Prohlídka palírny v MidletonuV Corku se moc nezdržujeme, neboť nás tu nic nepřitahuje. Obyčejné, rušné město plné lidí a aut. Raději od-
jíždíme směrem
k moři. Za městem ještě chceme dofouknout jednu duši, ale ouha, naše pumpička (před nedávnem někomu zapůjčená) odmítá plnit funkci. Zjišťujeme, že dotyčnému se podařilo pumpičku rozšroubovat a vytrousit těsnění! Ještě štěstí, že blízko je benzinka. Ale co dál? Pojedeme bez pumpičky, defekty se nám přeci vyhýbají (dva za pět let na 30 000 km).

Naštěstí jsme tu kvůli krásám přírody a ne problémům. Blížíme se k prvnímu mysu, který tu v Irsku navštívíme. Pár kilometrů za takřka pohádkovým přístavem Kinsale s hvězdicovou pevností se nachází mys Old Head of Kinsale. Ani nevíme, proč sem jedeme, ale asi se nám líbí název. Dojíždíme už k večeru. Vítr se utišil, všude je klid, moře tiše šumí, rackové, nějaká zřícenina, před námi maják. Jestlipak se na toto místo podíval někdo z Titaniku, který tudy projížděl po poslední zastávce v Cobhu u Corku?

PROBLÉMY NA TRATI

Kruhová věž v ArdmoreRáno je neradostné: Michal nevyklepává dostatečně přilbu a po jejím nasazení je kousnut škvorem, který za to platí svým životem. Avšak daleko horší věci se mají teprve stát. Pokračujeme podél jižního pobřeží přímo na západ. Projíždíme malebným krajem, všude jsou farmy, mírné zelené kopečky. Pokud to jde, snažíme se jet po silničkách vedoucích co nejblíže k moři, ale stejně není moc vidět, je zase opar. Navíc fouká silný protivítr. Snažíme se dojet až na samý konec Irska - jihozápadní výběžek zvaný Mizen Head. Ovšem není nám přáno. Zbývá asi 20 km a Lucii praská lanko od přehazovačky. Majitelé  jednoho domu nás nechávají přespat  na svém pozemku. Jsou to mladí Francouzi (Evropská  unie v praxi). Pouštíme se do opravy - máme lanko náhradní. K našemu zděšení však příliš silné! Aha - před  dvěma lety jsme  měnili všechny   komponenty, ale  náhradní díly jsme nechali původní.

Hodní Francouzi nás ráno vezou autem osm kilometrů zpět do městečka Skull. Je tam půjčovna kol s opravnou a vše bude ou-kej. Avšak již při pohledu do dílny a na majitele je nám jasné, že ou-kej to nebude. Asi osmdesátiletý stařík tento typ přehazovačky ještě nikdy neviděl (nejmodernějším typem je „siska“). Lanka má, ale takhle tenká ne. Hrůza! V zoufalé situaci kupujeme alespoň starou páčku od „sisky“ a stavíme hybrid, sami provádíme montáž a seřízení, platíme 15 liber (to ještě 5 liber smlouváme). Vracíme se k domu Francouzů, Lucie si cestou zvyká na novou páčku - je to jiné, ale alespoň může měnit všechny převody. Jedeme dál.

PRST PRVNÍ - MIZEN HEAD

Připraveni na další etapuPři pohledu na mapu Irska se vlevo dole nachází pět poměrně dlouhých výběžků, tzv. prstů. Postupně chceme navštívit všechny. Ten první má zpočátku stejný charakter jako celé jižní pobřeží: mírně zvlněná zelená krajina, farmy, pastviny. V závěrečné části je docela velké stoupání, skály a výhledy na útesy a písečné pláže, kde se koupou neopréňáci. Dojíždíme na úplný konec Irska. Je tu parkoviště, obchod se suvenýry,  muzeum zřízené ve  starém majáku na samém konci poloostrova, kam nás ovšem nepustí - je  půl sedmé a otevřeno je do šesti. Hlídač nás pouští alespoň do poloviny lávky vedoucí k majáku. Pro naše suchozemské oči to je i tak zážitek: moře hluboko pod námi bouří, vlny se tříští o útesy.

Vracíme se 6 km na křižovatku. Škrábeme se do sedla, protože zpět na východ jedeme severní cestou podél moře. Trochu nám to připomíná Island. Kolem jsou jen skály a ovce. Z vrcholu sedla je nádherný výhled na záliv a na další z prstů. S větrem v zádech se k němu blížíme.

PRST DRUHÝ - SHEEP’S HEAD

Již z dálky je patrné, že tento poloostrov má jiný charakter. Kopce jsou oblé a nejsou nijak vysoké. Na počátku poloostrova si u pomníčku připomínáme smutnou událost: 23. června 1985 v těchto místech havarovalo letadlo indické společnosti s více než 320 lidmi na palubě.

Jedeme podél vody a ve vesničce Kilcrohane začínáme stoupat. Nepojedeme až na konec tohoto nejmenšího z prstů (museli bychom se vracet stejnou cestou), ale přetínáme jej po úzké silničce, která nese výmluvný název Kozí stezka (Goat’s Path). Kozy patrně neví, co to je vrstevnice, takže cesta vede téměř přímo pod nejvyšší vrchol poloostrova (asi 345 m). Výhled je nádherný - na obě strany. Na severu vidíme záliv Bantry Bay, na jehož konci je půvabné městečko Bantry, do kterého sjíždíme asi 25 km, opět s větrem v zádech.

PRST TŘETÍ - POLOOSTROV BEARA

Detail pomníku obětem hladomoruPo rušnější silnici jedeme zvlněnou krajinou do Glengarriffu, turistického centra třetího prstu. Na cestě je zátaras - policie (Garda) hledá vraha 14leté holčičky. Nás si ani nevšímají. Staví jen auta. Za Glengarriffem dochází k dalšímu průšvihu: Michalovi praská lanko zadní přehazovačky. Seřizujeme šroubky přehazovačky a ze sedmikolečka je rázem jen jednokolečko. Nechceme fňukat a o něco přijít, takže jedeme dál podle původního plánu.

Objíždíme pohoří Caha Mountains s nádherným Hladovým kopcem (Hungry Hill), po kterém padá jeden z mála irských vodopádů. Závěr poloostrova je hodně do kopce a proti větru, ale nakonec se dostáváme až k cíli (ne nadarmo se místu říká Windy Point - Větrný bod). Silnice končí u stanice lanovky, která vede přes 200 m širokou úžinu. Za ní se nachází ostrov Dursey.

Krajina je zde drsná, skály, žádné stromy, země je ošlehávána větry od Atlantiku, daří se tu jen trávě a keřům. Cesta po severní straně poloostrova je o hodně kopcovitější. Jsou zde však nádherné výhledy na další poloostrov. Objezd třetího prstu zakončuje mužská polovina páru srážkou s dopravním kuželem označujícím  díru v silnici - co by prý neudělal pro obveselení místních obyvatel. Člověk se tu musí pořád něčím kochat.

PRST ČTVRTÝ -
NEJVĚTŠÍ - POLOOSTROV IVERAGH

Oblast Burren - prehistorická hrobka PoulnabroneZačínáme v Kenmare, kde nám v cyklošopu sdělují, že opravy nevedou, prý v Killarney. Když Michal zvládá na tři převody 140 km, tak těch 35 km ještě vydrží. Nejprve musíme překonat průsmyk Moll’s Gap (Krtčí), který skutečně vypadá, jako by u krtkova tunelu odstranili strop. Po devítikilo  metrovém pozvolném stoupání se nám naskýtá nádherný výhled na Národní park Killarney. Vidíme jezera, hřeben s nejvyšší irskou  horou Carrantuohill (1041 m). Zbývající kilometry je strašidelný, technicky náročný sjezd - zatáčky, občas průjezd skálou, temné rokle, zkroucené stromy porostlé břečťanem, vyvrácené pařezy.

Hned ráno míříme do opravny. Už od pohledu je nám jasné, že se situace ze Skullu nebude opakovat, Killarney je totiž nejnavštěvovanějším místem západní části Irska. Obchod je velký, se spoustou nejnovějších modelů těch nejznámějších značek, servisman je mladý kluk. Po zhlédnutí provizorní páčky na Lucčině kole se dává do smíchu a ptá se Lucky, zda se jí z té hrůzy nedělá špatně a zda to chceme vrátit do původního stavu. Jsme opatrní, nejprve se ptáme na cenu.

„Pět-šest liber.“

„Za jedno kolo?“

„Ha, ha. Ne, za obě.“

„To berem.“

„Tak přijďte za půl hodiny.“

K naší spokojenosti stála oprava opravdu jen pět liber. Ze samé radosti ještě kupujeme pumpičku, to pro lepší pocit bezpečí.

Poloostrov BearaVyjíždíme kolem jezera Lough Leane do údolí vedoucího k sedlu Gap of Dunloe. Na začátku údolí se občerstvujeme na „parkovišti“ koní. Je zde cedule doporučující automobilistům do údolí dále nevjíždět. Není to zákaz vjezdu, jen doporučení, a tak si někteří „vychutnávají“ průjezd údolím autem mezi cyklisty, pěšími turisty, turisty na koních a bryčkami. Cesta krásným údolím je z počátku nevinná. Jedeme proti proudu potůčku, předjíždíme bryčky, vyhýbáme se jim, jedeme také slalom mezi koňskými koblihami. Závěrečné stoupání do sedla už jdeme pěšmo. Krásný výhled z průsmyku na obě strany si vychutnáváme spolu se spoustou turistů, kteří se sem však většinou nechali vyvézt.

Ze sedla sjíždíme na druhou stranu do údolí Black Valley. Vysoko nad námi pozorujeme lidské hemžení v průsmyku Moll’s Gap. Přes několik kopečků se dostáváme na silnici vedoucí podél celého poloostrova, tzv. Ring of Kerry. Příjemné slunečné počasí se najednou mění v mlhu a drobné mrholení. Celý následující den je situace stejná, a tak sedíme ve stanu. Další den je nebe modré. Konečně něco uvidíme. Iveragh je totiž údajně nejkrásnější kout Irska, o čemž se chceme přesvědčit bez mlhy.

Ve srovnání s předešlými prsty je tento nejcivilizovanější: spousta farem, vesnic, turistů (průvodce sice hovoří o nesnesitelných davech, ale nám to tak hrozné nepřipadá). Objíždíme jezero Lough Caragh a končíme pod nejvyšší irskou horou.

PRST PÁTÝ -
POLOOSTROV DINGLE

Každý, kdo se dostane do těchto končin, by si měl udělat zajížďku na poloostrov Dingle. Dojíždíme do města Dingle a necháváme v kempu brašny. Vyrážíme na nejzápadnější výběžek Irska. Sluníčko pálí a na okolních plážích to žije. Co na tom, že voda v Atlantiku má jen asi 15 stupňů. Projíždíme kolem starých kamenných stavbiček. Jde o obydlí a chlívky z šikovně na sebe poskládaných ale ničím neslepených kamenů. Připomínají velké úly, podle kterých se i jmenují.

Kousek před samou špičkou poloostrova nás šokuje brod přímo na hlavní silnici. Konec poloostrova se nazývá Slea Head. Vyhlídka je vysoko nad mořem, dlouho sedíme a vychutnáváme si pohled na okolní ostrůvky a širý oceán, odkud právě přichází pár mraků, takže ostrůvky mají najednou bílé čepičky.

Poloostrov Dingle - modlitebna Gallarus OratoryNa zpáteční cestě se setkáváme s nezvyklou dopravní zácpou - farmáři spolu se psy ženou z pastvy po silnici stádo krav a nám tedy nezbývá nic jiného, než chvíli počkat. Poloostrov Dingle je známý také více než 1200 let starou raně křesťanskou modlitebnou Gallarus Oratory. Opět se jedná o dokonalou konstrukci z plochých kamenů. Stavba nemá střešní konstrukci - boční zdi se postupně přibližují, až se obě spojí poslední, společnou řadou kamenů.

Z městečka Dingle stoupáme přes průsmyk Connor. Má jen 456 m, ale jedeme od nuly, takže se docela potíme. Celý poloostrov je jako na dlani. A protože je tento průsmyk oblíbeným výletním místem, tak na vršku sedí harfista a brnká krásné irské melodie. Harfa je irský národní nástroj, je i ve znaku. Jako řada dalších, ani my neodoláme a kupujeme si dvě cédéčka s irskou hudbou.

BURREN

Moherské útesySjezd až k moři a cesta do města Tralee podél dlouhých písečných pláží utíká jako po másle, stále totiž mírně klesáme. Z Tralee do Limericku volíme vedlejší silnice, projíždíme typicky irskou krajinou - zelené kopečky, všude spousty dobytka, farmy ale i krásné vily na samotě. Kolem jezera Lough Derg se dostáváme do oblasti Burren. Je to neobvyklé, tajemně působící místo o rozloze 260 km čtverečních, bez jediné kapky povrchové vody. Vítr odvál veškerou půdu a zůstaly jen holé vápencové kopce.

Nejznámějším monumentem této oblasti je přes 5000 let starý kamenný hrob Poulnabrone, který je ve tvaru stolu a původně byl celý zakrytý půdou. Prolézáme (jako turisté) jeskyni Aillwee a podél pobřeží spěcháme na západní útesy Cliffs of Moher. Útesy tvoří 8 km dlouhý pás a dosahují výšky až 203 m. Krásným zážitkem je plazení se po břiše až na samý okraj plošiny a pohled na mořský příboj 200 m pod sebou. Poslední zastávkou dne, kdy jedeme nalehko bez brašen, je vesnička Kilfenora s ruinou kláštera a několika keltskými kříži, které patří k nejstarším v zemi.

KLIČKUJEME U GALWAY A V CONNEMAŘE

Cestou do pohoří Connemara stavíme ve starém klášterním místě Kilmacdaugh, kde je opět irská trojkombinace (obvodové zdi chrámu, kruhová věž, kříže). Ovšem pozorujeme zde ojedinělou věc - 33 m vysoká věž je šikmá. Od osy je odkloněna asi o 60 cm. Pak již sjíždíme z kopců Burrenu k pobřeží, kde z malého přístavu Kinvarra vidíme hrad Dunguaire, který se dnes využívá jako místo pro pořádání bohatých hostin.

Odsud je to už jen kousek do Galway, kromě hospod je město pověstné také tím, že zde kdysi dávno starosta James Lynch sám pověsil svého syna za vraždu španělského studenta (odsud slovo „lynčovat“). Mocný rod Lynchů již nevládne, zato zde panuje ukrutné horko. Jedeme tedy k největšímu irskému jezeru Lough Corrib.

KámošiTuto oblast se rozhodujeme projet opravdu cik-cak, chceme poznat jak pobřeží Atlantiku, tak i hory ve vnitrozemí. Tento kout Irska je dost kopcovitý, s řadou jezer, jezírek a slatí. Pohoří Connemara dominuje 12 Benů, tj. 12 kopců, které z různých stran objíždíme. Projíždíme údolími a vychutnáváme si kouzelnou přírodu. K pohodě přispívá i krásné slunečné, naprosto neirské počasí. U vesničky Leenane objíždíme jediný irský fjord a nádherným údolím se dostáváme k jezeru Doo Lough, kde osvěžující koupelí slavíme dvoutisící kilometr.

Před Westportem míjíme horu sv. Patrika, což je nejslavnější irské poutní místo. Na úpatí 763 m vysokého kopce se nachází sněhobílá socha světce, který prý zazvonil na zvonec a vyhnal z Irska všechny plazy. Také tu stojí pomník obětem hladomoru, který v Irsku propukl v polovině 19. století v důsledku bramborové plísně. Během šesti let zemřel milion obyvatel a další milion se vystěhoval do Ameriky. Památníků na tuto hrůzu je po celé zemi spousta.

Za zmínku stojí oblast u Achillových ostrovů. Tento kraj není moc turisty navštěvován, je tu naprostý klid a žádný provoz. Zpočátku kopcovitá krajina přechází v rovinu, kde se těží rašelina a ta se hned pálí v místní elektrárně. Míjíme i několik větrných elektráren tak typických např. pro Dánsko.

PŘES VNITROZEMÍ DO CÍLE

Podél moře míříme na nejsevernější bod našeho irského putování - do města Sligo. Prohlížíme si prehistorické hroby v Carrowmore, některé se nacházejí na soukromých pozemcích, takže přístup k nim je buď volný nebo zcela nemožný a v jednom případě se platí.

Klášter Clonmacnois - kříž Písma svatéhoKemp ve Sligu opouštíme jako jedni z prvních. Je sice už osm hodin, ale město ještě spí, máme problém najít někoho, kdo by  nám poradil, kudy z města směrem k jezeru Lough Gill. Nejedeme totiž po hlavní, ale vybíráme si ty nejmenší vedlejší silničky, které máme na mapě. Cesta kolem jezera je nádherná, neboť v této části Irska jsou poměrně vysoké kopečky. Přes jeden takový se vydáváme, i když nám jeden domorodec radí, kudy kopec objet. Stoupání se vyplácí nejen kvůli výhledu, ale také na nás na vršku čekají tři libry, které se někomu vykutálely z kapsy. Od té doby, co Lucka jezdí v dioptrických brýlích, nacházíme spoustu mincí...

Kolem dalšího jezera Lough Arrow přijíždíme do městečka Boyle, kde se zastavujeme u pěkně zachovalé zříceniny kláštera. V centru si za nalezené drobné dáváme tradiční ostrovní oběd - fish and chips (smažená treska se smaženými brambory). Za Boyle již krajina není tak zajímavá, pouze obrovské plochy pastvin a polí. Přes Roscommon s typickým irským hradem čtvercového půdorysu se dostáváme do Athlone. V centru města je přímo nad řekou Shannon hezký hrad. Nejstarší část je z roku 1210.

Kousek od Athlone se v nádherném místě nad ohybem řeky Shannon nachází Clonmacnois, zbytky klášterního městečka založeného v polovině 6. století. Jsou zde patrně nejpůsobivěji dekorované kříže. Po příjezdu do Tullamore, kde je další palírna whiskey, nás „konečně“ přepadá všemi slibovaný irský déšť. Průtrž mračen ne a ne přestat. Velmi se ochladilo a 25 km do kempu je trochu z jiného soudku, než dosavadní slunečné putování.

V Trimu děláme zastávku u největšího hradu v anglo-normanském stylu v Irsku. Po pár kilometrech vyjíždíme na kopec Hill of Tara, což je významná prehistorická a raně křesťanská lokalita v Irsku. Kdysi se zde konaly korunovace irských králů a místo sloužilo také jako pohřebiště. Výhled je odsud nádherný, nebrání nám žádné jiné kopce a my si opět připomínáme, proč má ostrov přezdívku smaragdový.

Druhý den se podvečerní bouřka opakuje, ale to nám již zbývá jen pár kilometrů k cíli u Dublinu. Ještě absolvujeme jednodenní vyjížďku na sever do historické Droghedy a na 5000 let staré pohřební mohyly do Newgrange a Knowth. Prohlížíme si Dublin a 2835 irských kilometrů zapíjíme černým irským pivem v hospodě kousek od letiště.