O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

TAM KDE POLÁRNÍ LIŠKY
DÁVAJÍ DOBROU NOC

text a foto: Michal Jon, Lucie Kovaříková

Mapa

V našem vyprávění vám přiblížíme především oblast za severním polárním kruhem. Tu jsme již jednou navštívili (viz Cykloturistika č. 1/96), a protože sever milujeme, vydali jsme se tam znovu. Naše expedice SCANDI ’98 ale vedla jinou trasou a cílem se nestal jen Nordkapp - nejsevernější bod Evropy - ale také, a to především, poloostrov Nordkinn - nejsevernější bod evropské pevniny (Nordkapp je přeci na ostrově).
Ze Stockholmu, kde jsme zanechali naše auto, jsme dopluli lodí do Helsink a odtud už na kolech směřovali na sever a pak zpět, abychom se - po 36 dnech a 4173 km - dostali zase do hlavního města Švédska.

SEVERNÍ POLÁRNÍ KRUH NOVĚ

Proti proudu Kemi dojíždíme do hlavního města Laponska - Rovaniemi. Teplota vzduchu je 28 °C, a tak se ještě před vjezdem do města v řece koupeme. Po 1300 km Finskem přijíždíme do míst, která jsme v sedlech našich bicyklů již navštívili.

První změny si jako cyklisté chtěnechtě musíme všimnout ihned: podle cykloukazatelů vede až na polární kruh cyklostezka. Nemusíme tedy jet po hlavní silnici E 75, ale šlapeme opět podél řeky Kemi.

Napapiiri znamená ve finštině severní polární kruh. Zároveň tento výraz označuje i místo nacházející se asi šest kilometrů severovýchodně od Rovaniemi a je tradičním cílem turistů cestujících na sever. A to především proto, že zde bydlí ten pravý Joulupukki - Santa Claus. Alespoň tak to tvrdí Finové.

Napapiiri - severní polární kruh.

Registrujeme další změnu. Je tu vše přestavěné, respektive rozšířené. Joulupukki již nesedí ve svém malém útulném domečku, ale v  poněkud větším sídle odpovídajícím jeho postavení. Na velkém nádvoří zní z reproduktorů vánoční koledy a kolem je spousta turistů.

Všímáme si, že údaje na čáře označující polární kruh jsou trochu odlišné, než když jsme tu byli před třemi lety. 66 stupňů severní zeměpisné šířky sice souhlasí, ovšem údaj o minutách a vteřinách se liší: 33 minut a 7 vteřin oproti současným 32 minutám a 35 vteřinám. Dokonce zjišťujeme, že tlustá bílá čára označující polární kruh nejenže vede jinde, ale vede i jiným směrem! Že by naslaly tak pronikavé zeměpisné změny? Abychom se ujistili, jdeme k místu, kde jsme se tehdy fotili, a skutečně - stará čára by s novou tvořila regulérní „X“. V místě původní čáry nacházíme zaasfaltovaný pruh. Trochu nás to mrzí, ale je jasné, že polární kruh severně od Rovaniemi někudy skutečně prochází, a proto je zřejmé, že ho tak či onak přejedeme.

DÁLNICE V TUNDŘE

Pokračujeme přímo na sever, stále rovně. Krajina je bez větších stoupání, lesy řídnou, kolem jsou močály, a když zastavíme, najdou si nás za chvíli komáři. V dálce pozorujeme oblé kopce, tzv. tunturi. Horní část kopce je vždy holá, kamenitá a lišejníkovitá.

Před městečkem Sodankylä se z ničeho nic rozprostírá široká silnice (jakoby šestiproudová), dlouhá a rovná, jako když střihne: to zde za druhé světové války Němci postavili letiště.

Ke druhé světové válce se zde na severu Evropy váže spousta pomníčků a památníků, věnovaných především Rudé armádě, která sever osvobozovala; ve Finsku je také mnoho památníků vážících se k tzv. zimní válce r. 1939 mezi Ruskem a Finskem.

Míjíme zlatokopeckou vesnici Tankavaara, kde se kdysi rýžovalo zlato a nyní je zde muzeum. Vše vypadá á la Klondike. Ovšem rýžuje se tu již jen tvrdá měna od turistů.

Přímo v centru zimního lyžařského střediska Saariselkä se málem srážíme se sobem. Všichni tři jsme vyděšení, ale bezpečně brzdíme. Na jednom kopci je několik sjezdovek, vleky, v okolí jsou běžecké tratě a spousta hotelů. Takový finský „Špindl“. Ovšem nyní v létě zde téměř nikdo není.

Kolem jezera a podél řeky se dostáváme do Ivalo. Doplňujeme zásoby, protože to je poslední příležitost. Čeká nás asi 240 km bez možnosti nákupu. Předpověď počasí je sice příznivá, ale co kdybychom kvůli dešti zůstali někde delší dobu. Zásoby musí být zkrátka neustále doplněny.

SLOVANÉ VE FINSKU

Před místním supermarketem se prvně (a naposledy) setkáváme s žebrákem, poněkud nasáklým alkoholem, hovořícím nám blízkou řečí slovanskou. Za chvíli se odpotácel někam ke kontejneru, pak nasedl na staré kolo a odjel. Na hranici do Ruska to je necelých 50 km.

Již poněkolikáté sledujeme typický obrázek dnešního Finska: zastavuje luxusní, leč hodně zaprášený, mercedes s ruskou SPZ. Vystupují dva, ne zrovna chudě oblečené páry, ženy jdou do supermarketu a muži rovnou do hotelu.

My míříme do levnější restaurace u benzínové pumpy a dáváme si jedno z finských národních jídel: porokarystys ja perunamuusi (tedy sobí guláš a bramborovou kaši). Sobí maso chutná jako hovězí a srnčí dohromady. Jako předkrm zeleninový salát, nakládané ryby a různé druhy sýrů (i přesto, že sýr téměř každý den obědváme). Něco sladkého na závěr a velká škoda, že musíme ještě šlapat.

S plným žaludkem a s pocitem, že jsme téměř na konci Finska, vyjíždíme směrem na Inari. Cesta je kopcovitější, vede kolem jezera Inari, jež je jedno z největších, má přes 3500 ostrůvků, na které jsou krásné výhledy. Můžeme pozorovat i posvátný ostrov starých Laponců Ukonkivi.

Odpočinek u jezera Inari.

V Inari je klid, turisté tu již nejsou, co by tu také po desáté večer dělali. Vyhlídkové plavby už nejezdí, lety hydroplánem rovněž, jedinečný skanzen je také zavřený, jen obchod se suvenýry je ještě otevřený. Nikde však nikdo není, což nás mate, protože si stále, ať chceme, nebo nechceme, nemůžeme zvyknout na nekonečný polární den.

VZHŮRU DO NORSKA

Další den nás čeká jen 20 km po hlavní E 75. Přijíždíme k suvenýršopu starého Laponce a dáváme si tradiční kávu s koblihou. Byli jsme tu již tenkrát, ale to jsme pak pokračovali po hlavní přímo na Nordkapp. Ještě vyfotit vycpaného losa a už se můžeme odklonit na vedlejší silnici, která nás dovede až na hranice s Norskem.

Úsek dlouhý 120 km vede zpočátku podél jezera Inari. Jedeme na severovýchod a po 15 dnech máme poprvé nepříznivý vítr. I přes tento nepatrný problém se nám jede příjemně, je teplo. Nebe je modré a krásně kontrastuje s tmavomodrými jezery a zelenými lesy, které jsou zde tvořeny břízou a borovicí. Jezera občas vypadají jako moře, neboť písčitá půda připomíná pláž a na hladině se honí docela velké, větrem zpěněné vlny. Přesto v jednom místě, kde vítr nefouká, zastavujeme, dáváme si oběd a naposledy se ve Finsku koupeme.

Loučíme se se zemí tisíců jezer. Tachometr ukazuje přesně 1800 km.

KIRKENES - KONEC NORSKA

Finsko opouštíme v krátkých kalhotách a tričku, ovšem po úvodních metrech v Norsku jsme nuceni zastavit a navléci na sebe několik teplejších vrstev. Najednou se do nás, jako mávnutím kouzelného proutku, dala veliká zima.

Podél lososovité řeky Neiden, která se vlévá do stejnojmenného fjordu, sjíždíme do stejnojmenné vesnice. Je zde pravoslavný kostel sv. Jiří z 16. století. Pojedeme nyní až na samý konec evropské silnice E 6 do Kirkenes. Nocujeme na skále nad fjordem, který však nevidíme, neboť je mlha.

Blížíme se do Kirkenes.

Ráno je situace lepší, výhled se nám moc líbí. Podél fjordu vyrážíme na 40 km dlouhou ranní etapu. Musíme stihnout v jednu hodinu loď. Projíždíme krásnou přírodou, sjezdy se střídají s výjezdy, na holých kopcích jsou stáda sobů, roste tu jen zakrslá bříza, provoz je minimální. Nádhera. Na tom nejhezčím, asi osmikilometrovém úseku, se však nesmí fotit. Silnice tu prochází vojenským prostorem. Základna měla velký význam především v dobách studené války, do Ruska je to totiž, co by kamenem dohodil, snad 15 - 20 km, a téměř 200 km dlouhá hranice byla jedinou mezi NATO a SSSR.

Čtyři kilometry před Kirkenes vjíždíme do vesnice, kde je velká křižovatka. Provoz je tu již hustší, ostatně jako před každým městem na severu. Zde však většina aut nepatří místním, ale cizincům, a to především Rusům. Jedeme doslova v koloně, a jelikož se nám auta nijak moc nevyhýbají, vítáme cyklistickou stezku, která nás dovádí do města.

Kirkenes se nachází za 30. stupněm východní délky. Za druhé světové války bylo téměř celé zničeno Němci. Rusové město roku 1944 osvobodili a po uvolnění hranic se sem nyní vracejí. Je jich tu opravdu mnoho, na každém kroku nás vítá azbuka, ve městě působí mnoho cestovních kanceláří, jejichž jediným cílem je Murmansk. Na přechodech dnes registrují na 90 000 průjezdů, zatímco před deseti lety jich bylo jen 3000.

Po prohlídce klidného centra odjíždíme lodí společnosti Hurtigruten. Tato společnost provozuje asi jedenáct lodí, které jezdí nonstop mezi Bergenem a Kirkenes, a v pravidelných 24 hodinových intervalech zastavují ve 34 přístavech. Tento lodní dostavník přepravuje nejen lidi, ale i auta a zboží, celá cesta tam a zpět trvá jedenáct dní. Pro Nory je to někdy jediné spojení se světem, neboť loď staví i na některých ostrovech. Příjezd do Kirkenes nám vyšel přesně, protože dnes jede loď Nordlys, která patří k těm velkým, a kdyby moře houpalo, tolik bychom netrpěli. Plujeme přes fjord Varanger a podél jižního pobřeží stejnojmenného poloostrova se dostáváme do Vardo/.

NEJVÝCHODNĚJŠÍ CÍP NORSKA

Vardo/ leží na malém ostrůvku pár stovek metrů od pevniny, zhruba o 1 stupeň východněji než Kirkenes. Je to nejvýchodnější a nejchladnější místo v celém Norsku. Bývalo jednou z výchozích stanic při prvních dobýváních polárních krajů.

Vardo - nejvýchodnější místo Norska.

Je večer a my se můžeme v klidu naobědvat - před plavbou totiž raději hladovíme. Poté si prohlížíme městečko. Vše je malebné, jako v každém norském rybářském přístavu. Je zde také stará pevnost a hezký moderní kostel. Nedaleko kostela je vjezd do téměř tříkilometrového tunelu, kterým je ostrov spojen s pevninou. Tunel má tvar „V“ a dolní bod je 88 metrů pod mořským dnem, tzn. že do poloviny je prudší sjezd - musíme zastavit a obléknout si bundy, jinak bychom zmrzli - a druhá půlka je zase výjezd. Tunel je bezpečný, osvětlený a široký.

OTÁČÍME DENNÍ REŽIM

Je nádherné počasí, bezvětří, jasno, svítí sluníčko, a my se proto rozhodujeme jet až do půlnoci. Po sedmdesáti kilometrech podél jižního pobřeží poloostrova Varanger přichází nádherná chvíle. Zastavujeme, připravujeme kameru a foťák a čekáme přesně na půlnoc. Směrem na sever jsou sice vysoké kopce, ale přesto je slunce vidět celé. Nádherný zážitek. Doufáme, že se nám to povede ještě někdy. Před třemi roky jsme totiž pro špatné počasí žádné půlnoční slunce neviděli.

„Noční“ jízda je velice krásná. Vlastně na tom není nic zvláštního, jen si na hodinkách odečtete dvanáct hodin a je to. Ani život místních lidí nekončí „večer“. Je po půlnoci a farmáři ještě jezdí traktorem po poli. Inu, léto je krátké a musí se stihnout hodně práce.

Ráno vstáváme až v deset a opět jedeme až do půlnoci. Činíme tak hlavně proto, že z Mehamnu nám jede loď ve dvě ráno a také proto, že čekáme na náhorních plošinách Nordkinnu vítr. A ten se, podle našich zkušeností, na noc vždy utiší.

Přes městečko Vadso/ se dostáváme až na samotný konec fjordu, pak 3 km do kopce. Na náhorní plošině je nádherně. Jsou zde jezírka a také lesy. Následuje sjezd k velké lososovité řece Tana. Oslavujeme zde dvoutisící kilometr.

Kostel se zvonicí u řeky Tana.

Ve vesnici Tanabru je velice důležitý most, další je totiž až o 200 km jižněji. V místní samoobsluze doplňujeme zásoby, neboť je to jedna z posledních možností před vjezdem na poloostrov Nordkinn.

Jedeme podél řeky a míjíme velké množství farem. Po odbočení do hor nás čeká šedesát kilometrů nahoru a dolů. Kopce jsou holé, jen místy je kosodřevina a také je tu sníh. Na čtvrtém kopci stavíme u malé říčky. Je půlnoc a 10 stupňů nad nulou.

JEDEN DEN Z DENÍKU

Jak jsme dobývali Nordkinn

„Budíček už v 9:30, v 11:10 vyjeli a hned místo rozcvičky 3 km do kopce. Udělali nějaký fota, protože hezký kopce a sníh a voda. Cesta chvíli po náhorní plošině - hodně jezírek, potom šílený sešup (přes 60 km/h) do Ifjordu. Nejsevernější březový les na světě. V Ifjordu jen jeden bufet, sámoška o 17 km dál v Lebesby. Z holých kopců se staly zalesněné stráně. Další kopec a pak už podél moře jen mírně zvlněná cesta do Lebesby. Tady sváča ... Cesta ještě chvíli podél fjordu, pak jeden menší kopec a pak další asi 4 km.

Na poloostrově Nordkinn.

Dlouho jsme jeli po náhorní plošině - spousta krásně čistejch jezírek, potoků, hodně sněhu, cesta jen málo zvlněná, vítr v zádech. Oběd v závětří pod silnicí kolem 19:30. Pozorovali stádečko sobů. Potom zase šílenej sešup do Hopseidet (žádný barák, jen info tabule a stůl s lavičkou a popelnicí). Dost to fičelo. Bylo to na úrovni Kafjordu. To, co jsme sjeli, jsme vzápětí vystoupali - kopec asi 3 km dlouhej - od moře do výšky 230 m n.m. 25 km stejná náhorní plošina a pak sešup (přejeli jsme 71. rovnoběžku) do Mehamnu... Teple se oblékli a šli se podívat na půlnoční slunce. Pak seděli v přístavu a vařili 2x čaj s mlékem a čekali. Loď přijela ve 2:30. Nejsevernější bod poloostrova mys Nordkinn. Žádná cesta tam nevede, a tak si ho alespoň prohlížíme z lodi.“

 NA NORDKAPP A ZPĚT


Nordkapp

Do Honningsvagu na ostrově Mager
o/ya připlouváme v 6:45. Dospáváme na lavičce před obchodem a po doplnění zásob odjíždíme do 8 km vzdáleného kempu. Jdeme opět na pár hodin spát.

V osm večer vyrážíme na Nordkapp. Z kempu na Nordkapp je to 27 km. Cesta je náročná, po každém ze tří velkých a dvou trochu menších výjezdů jsme však odměněni krásnými výhledy na téměř celý ostrov. Rovněž sjezdy jsou náročné, je zde hodně zatáček a svodidla chybí, takže chvilka nepozornosti může skončit pádem z několikasetmetrové výšky. V dálce vidíme Severní Hornův mys. Ostrov je holý, kamenitý, roste tu jen tráva a lišejníky.

Hned na začátku cesty potkáváme cyklokamarády ze Slovenska a pak ještě jednoho Japonce: Nordkapp je opravdu cílem mnoha cyklistických nadšenců. Přijíždíme v tomto mezinárodním složení k budce, kde se vybírá vstup - my jsme však cyklisté a máme to dnes gratis. Rozumná věc, která nás potěšila. Po 19 dnech a 2236 km jsme opět na Nordkappu.

Jsme tu podruhé, ale dnes je to jako v pohádce. Žádný déšť, mlha, mráz ani větrná smršť. V koutku duše jsme sice věřili, že takové podmínky z roku 1995 tady určitě nezažijeme, ovšem člověk nikdy neví. Příroda je mocná a dnes jí moc děkujeme.

Půlnoční slunce prosvítá skrz mraky a odráží se v klidné hladině Severního ledového oceánu, která je nyní 307 metrů pod námi, a my se díváme tam, kde je 2100 kilometrů vzdálený severní pól.

Půlnoční slunce na Nordkappu.

Ve tři ráno se vydáváme na cestu zpět do kempu. Teprve nyní si uvědomujeme, jaké jsme před třemi roky prožívali peklo, neboť si nic z cesty nevybavujeme. Veškeré vzpomínky souvisí se slovem „počasí“. Přijíždíme v pět hodin, zrovna vstávají motorkáři, chtějí stihnout první trajekt na pevninu. To my jdeme spát a probouzíme se až pozdě odpoledne.

PLAVBA DO FINNSNES

Plavba na lodi pojmenované podle jeho veličenstva krále Haralda probíhá hladce. Sedíme v tzv. panoramatickém salónku, kde jsou okna ze tří stran, odpočíváme a nabíráme síly. Sledujeme okolní fjordy a hory, jejichž výška nepřesahuje 500 metrů.

Připlouváme do Hammerfestu a zapisujeme si další „nej-“. Jsme totiž v nejsevernějším místě na světě, které se honosí titulem město. Leží na ostrově Kval a jeho přesná poloha je 70 stupňů 39 minut a 48 vteřin severní zeměpisné šířky. Loď zde má delší přestávku. Město má ve znaku ledního medvěda, existuje tu dokonce klub lovců těchto zvířátek, a kdo má zájem, může se stát členem.

Jednou z dalších zastávek je město Tromso/. Připlouváme přesně o půlnoci, v centru města je však živo. Diskotéková hudba duní, některé obchody jsou otevřené. Fotíme si sochu Roalda Amundsena. Zde byl tento dobyvatel polárních krajů spatřen naposledy, když odlétal zachraňovat generála Nobila, našeho Běhounka a ostatní ztroskotance ze vzducholodi Italia.

Do Finnsnes připlouváme v půl páté ráno, ale v přístavu je i tak dost rušno. Ovšem než se nadějeme, loď odplouvá a my zůstáváme na lavičce u jednoho ze skladů úplně sami.

ZNOVU V SEDLECH KOL

Je nádherné ráno, modré nebe, moře klidné, ani lísteček se nepohne. Převlékáme se z „vycházkového“ do „pracovního“, upravujeme brašny a kolem šesté vyrážíme.

Cestovat s plně naloženým kolem je tady v Norsku docela dřina. Silnice vede kolem fjordu, pak se odklání a následuje výjezd na náhorní planinu, po několika kilometrech relativní rovinou přichází sjezd k dalšímu fjordu. Ale stojí to za to: skály, vrcholky pokryté sněhem, vodopády...

Ke konci dne padá pár kapek. Ty nás nemohou rozházet, ovšem netušíme, že je to předzvěst čtrnáctidenního deště, který nás v menší či větší intenzitě bude provázet až do cíle celé expedice.

Z městečka Bjerkvik, do kterého přijíždíme po osmikilometrovém sjezdu, vidíme přes fjord Narvik - město, kde končí železnice (denně odtud jezdí vlak do Stockholmu).

Směrem do švédského vnitrozemí prochází trať několika tunely. My sice šlapeme jako dobře seřízená lokomotiva, ale jedeme po silnici, kde nám cestu přes hory usnadňuje tunel jen jediný. Trochu jsme se obávali provozu, ale jsme překvapeni, nejezdí tu téměř žádná auta.

Stoupání od fjordu směrem k náhorní planině je po 30 km přerušeno hraničním přechodem do Švédska.

 NÁRODNÍ PARKY I ŽELEZNORUDNÉ DOLY

Po několika dalších kilometrech je již cesta rovnější, ale jede se nám stejně špatně, protože silně prší.

Projíždíme po severním okraji národního parku Abisko, jednoho z devíti prvních národních parků v zemi vyhlášených již v roce 1909. Okolní lesy jsou tvořeny především zakrslou břízou, ale s přibývajícími kilometry do vnitrozemí se situace mění, objevují se i jehličnany. Kopce, narozdíl od Norska, jsou oblé a v této části země nikterak vysoké. Jedeme kolem velkého jezera Torneträsk a noc trávíme v malém srubu nad jezerem na odpočívadle u silnice. Když scházíme k jezeru, abychom každý udělali svých deset temp v ledové vodě, nalézáme první houbu na této expedici. Přidáváme bujón a vaříme „houbovku“.

Další bod itineráře je největší švédské město za polárním kruhem hornická Kiruna s největším nalezištěm rudy a s údajně největším podzemním dolem na světě, který chceme navštívit. Avšak z původně plánované prohlídky sešlo, protože místa ve skupině se musí rezervovat předem a dnes mají již plno. Navštěvujeme tedy jen kostel z roku 1912, jehož architektura je inspirována laponskými chýšemi.

ŠVÉDSKÝM VNITROZEMÍM
k polárnímu kruhu

Kousek za Kirunou u vesnice Svappavaara se napojujeme na silnici E 45, po které jsme kus jeli v roce 1995, tentokrát po ní však pojedeme až do Östersundu, tedy skoro 900 km. Silnici se říká Inlandsvägen - Cesta vnitrozemím, a vlastně kopíruje železniční trať z Narviku.

Jokkmokk - opět na severním polárním kruhu

Za mírného deště pokračujeme od řeky Kalix směrem na jih k hlavnímu laponskému městu Švédska - Jokkmokku. Cesta je poměrně zvlněná, kolem pozorujeme nekonečné bažiny, jezírka, říčky, březové porosty, které jsou stále častěji doplňovány jehličnany.

V hornickém městečku Gällivare si prohlížíme tzv. „jedníkový kostel“. Každý Švéd dal kdysi ze svých daní 1 öre a pak tady za tyto „jedníky“ postavili kostel.
Přestalo pršet, a proto si na chvíli sedáme v moderně upraveném centru města. Je nám příjemně, dokonce vylezlo sluníčko, a tak se vyhříváme, doplňujeme energii a posloucháme místní jazzovou skupinu. Pěkně by se nám sedělo i dále, ale musíme jet.

Osm kilometrů za Jokkmokkem přejíždíme po čtrnácti dnech severní polární kruh na jih. Jsme příjemně překvapeni, neboť před třemi roky zde byla jen velká modrá cedule a dnes je zde hezký suvenýršop s kavárnou a můžete si zde koupit i tradiční diplom.

VYTRVALÝM DEŠTĚM DO CÍLE

Z Jokkmokku pokračujeme po hlavní silnici E 45, ale jako Středoevropané zde slovo hlavní chápeme ve smyslu kvality povrchu, neboť hustota provozu je minimální a zvyšuje se jen pár kilometrů před městy. Krajina je v této části Švédska kopcovitější, šlapeme podél řek a jezer, přejíždíme hřebeny, všude jsou lesy, někdy močály a spousta míst na stanování.

Typická krajina ve Švédsku.

V městečku Storuman se dovídáme, že prožíváme nejdeštivější švédské léto za posledních deset let.

Z Mory, cíle populárního Vasova běhu je to do Stockholmu již jen kousek. Poslední den nám konečně neprší. Příjezd do hlavního města je náročný, předměstí začíná zhruba třicet kilometrů před samotnou hranicí města. Snad právě proto jsme špatně odhadli denní dávku, takže závěrečnou etapu končíme po 169 km, což je výkon, jaký jsme dosud nepředvedli (ani bez bagáže).

 

Expedice SCANDI ’98 se vydařila a přestáli jsme ji bez úhony. Stejně tak jako naše kola s plášti od Rubeny a nosiče s brašnami ze Sport Arsenalu. Ihned po návratu jsme začali plánovat další dobývání těchto nádherných severských krajů. Cestování je totiž nejlepší drogou. A cykloturistika tou úplně nejlepší.